illusion

15. ledna 2012 v 17:40 | confused |  screams in the night
Nálada se mi mění jako na horské dráze. Zjišťuju, že vcelku platí heslo "Když se nic neposere nic po ránu, tak se všechno posere po poledni". Od rána jsem měla výbornou náladu, naprosto bezdůvodně. Krasné počasí, procházka se psem, žádné starosti, že jsem bez make-upu s rozcuchaným drdolem. Nic. A teď mám zase náladu a sebevědomí hluboko v prdeli. Připadá mi, že mě nikdy nebral vážně. Jen hračka.
Jak ho můžu mít pořád ráda po tom všem?

Ale nejde jen o něj. On už je spíš jen takový povrchní problém, dostávám se z toho. Asi jsem prostě potřebovala tuhle pomyslnou facku. Ale myslím, že budu napořád litovat, že jsem tam nezůstala ještě o chvíli dýl. Protože "co kdyby". Jsem ráda, že si teď nemůžu úplně stoprocentně vybavit, kam jsem schovala žiletku. Vím, že by se mi ulevilo, ale vím, že bych zároveň litovala.
Jednou něco zkusíš a nemůžeš na to přestat myslet.

Chci udělat něco špatnýho. Nevim. Třeba se zase opít jako před Vánoci. Prachy mám, parťáky taky. Jo, v pondělí to naplánujem. Chci zkusit vodnici a cigára. Chci jít do nějakýho klubu a políbit někoho, koho si nebudu příští den pamatovat. Jo, je mi 15 a ještě nikdy jsem se nelíbala ani neměla kluka (logicky). Za poslední dva roky jsem zabila svojí morálku. Přestala jsem ctít ideály a hodnoty.
Vlastně ne, jen jsem je pohřbila hodně hluboko.

Už to o mě nahlas řekla nejlepší kámoška, že jsem děvka. Ne přímo a nemyslela to tak, ale co když měla pravdu? Dřív bych někoho takovýho odsuzovala. Teď si to užívám. Ne, teď je mi jen všechno u prdele. Nasadila jsem si masku, kterou už asi nesundám. Stala jsem se tou maskou. Skoro nikdy neukazuju city, emoce. Děsí mě, že by někdo věděl, jak se doopravdy cítím. Ale přitom chci, aby to "někdo" chtěl vědět. Aby mě chápal, rozuměl mi.
every minute of your life you are dying...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama