die

18. února 2012 v 18:04 | confused |  screams in the night
Oh, who would?
Včerejšek si vůbec nepamatuju. Ani minutu. Přehnala jsem to s vodkou. Náhle jsem si uvědomila, že mi nešlo jen o to být s Johnnym, s ním chci být střízlivá. Šlo mi o to opít se. Zapomenout.
Chtěla jsem se zabít. Chtěla jsem skočit pod auta. Strašně moc. Pila jsem hodně, protože alkohol by mi dal sílu udělat to. Všechno by pak bylo jednoduchý. Ale zastavili mě. Bohužel. Nebo bohudík?
Doma problém no. Matka i říkala něco o psychiatrovi. Neřekla jsem na to nic. Neodmítla jsem to. Myslím si, že jsem maniodepresivní. Ve všem se strašně podobám tátovi.
Nevím, jak dokážu jít v pondělí do školy. Dívat se jim do očí. Teď když někteří vědí, jak strašně na tom je moje psychika. Už teď plánuju, že se o pauze zdekuju někam za roh, sama, zapálit si. Když jsem málem usla, tak jsem si představila, že by se to vážně stalo, ale zase by mě hledal Johnny, že by mi chtěl pomoct, ne se mě zbavit. Naivní.
Asi vážně potřebuju psychiatra. Pořád myslím na sebevraždu. Chci se zase řezat. Všechno je pak jednodušší. Už jsem nedokázala dál předstírat, že jsem silná, že jsem šťastná. Že jsem normální. Nechci tady být. Prosím. Už ne.
Jako plus beru fakt, že jsem zhubla tři kila. Mám 59,8. Konečně. Sice to asi zase rychle naberu, páč jsem prostě strašně dehydratovaná. Nedivte se, že jsem byla takhle na sračky. Zkuste si celý den nejíst a pak vypít za 15 minut půlku flašky vodky.
Zabít se. Umřít. Nebýt. Nic. Prázdnota. Konec. ní to tak krásně, tak... jednoduše.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KayaSc. KayaSc. | Web | 19. února 2012 v 0:22 | Reagovat

Ach.
Znám tyhle myšlenky, nemůžu se jich zbavit.
Myšlenky na sebevraždu. Usínám s myšlenkama na ní. Představuju si, že mě náhodou srazí auto.
že už by byl konec. nic.

ale mrzí mě, že to máš podobně.
nikdo si to nezaslouží.
proč se nám to děje, proč?

Opít se. Zapomenout.
Zjišťuju pomalu, že se musím napít.
Že potřebuju zapomenout, že to nemůžu snášet střízlivá.
je to takovej způsob úniku.

Možná je dobře vyhledat psychologa.
Nikdy nevíš. Ale je fajn, se s tím s někým podělit. Tak je dobře, že to neodmítáš.
a táta trpěl nějakými takovými stavy?

Ach,
je mi to tak líto, že se to tak nevydařilo.
Myslím s Johnym.
Jinak jsem samozřejmě moc ráda, že si neskočila pod auto!
Už jsem psala, že seš úžasná slečna a hrozně moc bych chtěla, abys neměla takové to myšlenky.
Přála bych ti jen to nejlepší:).

A jak řikám ráda - nevzdávejme to.
Protože, třeba to všechno nějakej smysl má.
Jednou se z toho dostaneme.
Musíme si projít tim, abychom se pohli dál.
Ale nesmíme to vzdát, musíme se snažit dál.
Seš silná, věřím, že to zvládneš.
Budu s tebou, nikdy na to nebudeš sama.
Špatný věci se dějou, abychom pak mohli ocenit ty dobrý.

Funny, jak nás dokáže v takovejchto sračkách, potěšit, že jsme zhubli.
Hubnutí, takový záchytný bod, není již pravda?
K váze gratuluju ;)
My to dokážeme.
Překonáme to.
Musí to jít.

A nejíst celej den a pak vypít půlku vodky - to se mi stalo před tím, než jsem nastoupila do prváku.
Po druhý už to nezkusím.

A děkuji Ti za komentář, máš pravdu.
Pokusím se.

Jsem tu s tebou
;*

2 Quinn Morgendorffer Quinn Morgendorffer | Web | 19. února 2012 v 13:07 | Reagovat

:( Kámošům prostě řekni, žes byla opilá, a že si to moc nepamatuješ.

Taky jsem jednu dobu pořád myslela na sebevraždu, byla vážně v háji, mimo relitu, stála jsem třeba v rohu místnosti a mluvila k vesmíru, ať se mnou už něco konečně udělá a brečela...

Teď to vidím, jako ve snu, to období. Věř, že to taky přejde. Sice příběh nekončí tím, že bych teď byla šťastná, ale...nejsem nešťastná.

3 Quinn Morgendorffer Quinn Morgendorffer | Web | 19. února 2012 v 19:31 | Reagovat

Jo, ti kliky jsou hrozné :D Možná přejdu zase ke klikům o zeď, ale vůbec mě už z nich nebolí ruky.

4 wanna-be-beautiful wanna-be-beautiful | Web | 19. února 2012 v 19:50 | Reagovat

Jsem ráda, že jsi to neudělala a neskočila ..
Tak 3 roky zpátky jsem to tak taky měla. Pila jsem, sebevražedný myšlenky pořád uvnitř hlavy.
Jednou mi to skoro vyšlo, našel mě kamarád. Byla jsem hloupá,vlastně pořád jsem.
Kdybych teď neviděla smysl života v hubnutí, nevím, co by bylo..
Hubnutí nám vlastně dává důvod žít..
Těšit se z každýho gramu dolů, i když si prožíváme sračky.
Je mi líto, že ti to nevyšlo s Johnnym.
Nenech se zničit, bojuj .

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama