mistaken

22. března 2012 v 20:07 | confused |  screams in the night
Nemám se špatně. Vlastně se mám dobře. Usmívám se na svět, ve škole dobře prospívám, začínám připomínat vzornou dívku. Ale usmívám se jen na povrchu. Moje duše pláče. Bezdůvodně. Permanentně.
Black má prý holku. Alespoň není ze třídy, možná ani ne ze školy. Snad ho moc nezmění. Johnny je už uzavřená kapitola. Bavíme se jako dřív, smějeme se spolu, provokujeme se, jsme přátelé.
Mám spoustu přátel, kterým na mně záleží. Rodinu, které na mně záleží. Úžasného psa.
Vážím si toho. Snažím se vypadat šťastně, mít se dobře.
Ale něco velmi blízko pod povrchem to kazí, to zdánlivé štěstí. A chce se to dostat ven. Už brzo. Cítím to.
Občas se bedůvodně klepu, mám chuť do něčeho praštit. Nebo bezdůvodně brečím a nedokážu to zastavit. Ten proud slz, emocí. A pak náhle přestanu. Znenadání. Ledová maska, šťastná dítě, úspěšná studentka, vzorná dceruška. A při tom bych to tak strašně chtěla vykřičet do celého světa.
Nemám důvod mít se špatně.
Jsem strašná.
Mějte se líp.
Smějte se.
I za mě.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KayaSc. KayaSc. | Web | 24. března 2012 v 22:36 | Reagovat

Nedokážu se smát.
Víš,
nevím co je špatně.
Ale je mi to podobné,
přijdu ze školy, s úsměvem.
Zaklapnou se dveře, a mám chuť křičet, řvát, brečet.
Nedává to smysl.
Nemáme zjevný důvod, nést v sobě myšlenky, které máme v hlavě.
Cítit se tak, jak se cítíme.
Ale musíme se s tím nějak vypořádat.
Zatím jsme stále tu, takže se nám to celkem daří, no ne?

Třeba jen,
nezvládáme ten pocit štěstí. Nedokážeme ho vstřebat. Nedokážeme ho prožít naplno.
Svět, celá tahle společnost, je pěkně na  *****, co si budeme povídat.
trochu bezmoc, že s tím nemůžeme nic moc udělat.
Jen v ní žít, chodit mezi lidma,
tak odlišnýma, ale fyzioloicky naprosto stejnýma.
zvláštní.
Moc věci vnímáme možná. Věci, na které lidi ani nepomyslí. Aspoň ne našeho věku.
MOC MYSLÍME.
ale jak si zakázat myslet a cítit, že?

Po celý život se měníme. NAše názory, naše pocity.

A samozřejmě, nic není dokonalý.

A já doufám, že se změníme tak,
až se budeme usmívat, ikdyž budeme sami.
Aspoň ty, Ty si to zasloužíš, protože seš úžasná slečna, která mi každým svým komentářem zvedne náladu.
Která pomůže, která je silnější, než si myslí, a která je výjímečná!:*
Já jen děkuju, za to, že jsi:).
Je úžasný, jak mi rozumíš.

Spolu to zvládneme, máš pravdu,
jako už tolikrát.
Nevzdáme to bez boje.
Hrozně sem si Tě oblíbila,
tak společně věřme,
že tenhle život nějaký důvod má.
A dejme světu šanci na změnu.

A,
jak říká spolužačka - "přítelkyně neni nemoc"
takže věc "Black" stále leží na stole;)

2 KayaSc. KayaSc. | Web | 24. března 2012 v 22:57 | Reagovat

Jo a co se týče rodičů.
Rozvedli se asi tak před 2 lety.
Od tý doby, kolikrát jsem tátu viděla, by šlo spočítat na prstech jedné ruky.

Táta hodně chodil do hospody a vracel se celkem nalitej.
Zpočátku ne tolik, ale jak bylo doma dusno, tak tam chodil čím dal víc.
Máma samozřejmě viděla chybu jen na jeho straně.
Hádali se, křičeli na sebe skoro každý den.
Pamatuju si, jak jsem přemlouvala tátu, ať do hospody nechodí, že se spolu podíváme na něco v telce.
Někdy zůstal, ale pak už ne.
Neměla jsem ráda tátu, když byl opilej. Jakože hodně.
Padal. Měl blbý řeči.

Byli to hrozný hádky.
A většinou se hádali, když právě přišel nametenej.
Vykládej někomu, že to nemá smysl, hádat se s někym, kdo je úplně mimo.
Jednou mu začala vyhazovat věci ze skříně, ať okamžitě vypadne z domu.

Tohle trvalo několik let.
Žila jsem v hroznym strachu o tátu.
Bála jsem se, že odejde. Ale hlavně jsem se bála, že jestli ho vážně vyhodí, že se někde upije.

Nevim, kdy jsem si to uvědomila poprvý, ale zpočátku jsem to celkem prožívala.
Tiše v pokoji brečela.
Jednou přišla po hádce máma ke mě do pokoje.
A když mě viděla, začala brečet.
Nesnášim když brečí.
Tak jsem už pak nebrečela, ne před ní. Nikdy.
Často brečela potom, co se pohádali (táta teda spíš jen seděl a řikal něco v klidu, to máma křičela, že jí slyšeli až na slovensku).
Kdybych se taky rozbrečela, nepřestala by brečet. takhle přestala.
A pak začali fungovat sluchátka do uší.

Někdy jsem přišla doprostřed hádky a ptala se, jestli musej tak křičet, že jestli jim pomáhá mluvit tak nahlas. Nebo, jestli si nemůžou promluvit ráno. Pak už jsem jen za nima zavírala dveře a
přestala si to nějak uvědomovat.

Už mi trochu unikaj časový údaje, ale jednou jsem s mámou byla na horách(a její kamarádkou).
Mamka měla novej telefon, tak jsem ho zkoumala.
Ona si furt s někym smskovala s culila se. To sem neřešila. (bylo mi tak 14 přibližně)
A narazila jsem tam na sms od nějakýho pána. Vážně ne úmyslně, ani mě nenapadlo, že bych měla důvod se tam podívat.
Byli to kecičky typu, miluju tě, už mi chybíš, jak se ti tam daří, je mi po tobě smutno v postýlce.
Bylo mi z toho blbě.

A to prosím, ještě nebyli rozvedený, ani se ještě nic takovýho neřešilo.
Tak samozřejmě, že výhružky byli, ale rozvod se začal vážně řešit až třeba po půl roce, co jsem četla tu sms.

A bůh ví, jak dlouho už máma tátu podváděla.
To nikdy nepřiznala a doteď neví, že to vím.
Tvaří se, jako by za všechno mohl táta.
Jenže hlavně ona byla důvod, proč do tý hospody chodil častěji a častěji a pil víc a víc.
To jí asi nikdy neodpustim.

(a myslim, že jsem se celkem rozepsala,
ale vážně tě to nenutim číst ;D)
Je jedině dobře, jestli si (doufejme) zastavila rozchod rodičů.
Jaká je situace u tebe? Snad už tedy lépe?

Jo ironie osudu je někdy vážně ... ironická.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama