Duben 2012

emotional

5. dubna 2012 v 16:22 | confused |  sudden euphoria
Tento týden byl opravdu velmi hektický. Vlastně od minulé středy do této středy, takovýhle týden myslím. Poslední zkoušky muzikálu, přes víkend nemoc, to se mi vážně hodilo. Aby mě v pondělí matka pustila, tak jsem se nadopovala práškama. Mám pocit, že působily i další den. A v pondělí byla akce. Muzikály. Deset minut před začátkem jsme se dozvěděli, že jdeme první. Nehrála jsem hlavní roli, ale byla jsem v každé scéně, takže v tu chvíli jsme totálně zpanikařila a myslela, že umřu. Ale dostal mě z toho ten adrenalin.
Tak trochu asi miluju být středem pozornosti. Ale jenom, když něco hraju. To mi jde. Přetvářky, lži, polopravdy... Jenom mám slabej hlas. Ale příští rok donutim kamarádku, aby se mnou šla do školního divadelního souboru. Bylo to dokonalý. Strašně jsem si to užila. I ty ostatní muzikály. My a další dvě skupiny jsme to vyhráli. Jéj. Znamená to, že to budeme hrát znova na školním festu. Double jéj. Docela se těším. Ztratila jsem hlas. Od pondělka prostě vydávám jen skřeky, ale pomalu začínaj podobat slovům. Do konce prázdnin to určitě zmizí. Naštěstí.
Je tu jeden kluk. M. Ještě jsem o něm nepsala. Chodí do paralelky, máme spolu nepovinnej předmět. Nikdy jsem si ho moc nevšímala, až teď, v poslední době. Je milej. Vtipnej. Vysokej. Krásnej úsměv. Nevím, možná by z toho něco mohlo být. Znáte to, takový ty pohledy. Stubborn už vymýšlí plány, jak nás dá dohromady. Jenže já prostě nedokážu uvěřit, že by o mě někdo /kdokoliv/ mohl mít zájem. Ale rozhodla jsem se, že to hned nezavrhnu. Nebudu si na nic hrát. Prostě to budu já, taková jaká jsem, a nechám tomu volný průběh.
Třeba to vyjde.
A nebo taky ne.

fragile

1. dubna 2012 v 10:18 | confused |  screams in the night
Je mi to líto. Je mi líto, že jsem všechno pokazila. Že chci lásku, ale pak jí odmítám. Že chci aby někdo znal mé pravé já, ale bojím se ho ukázat. Je mi líto, že to prostě nezvládám. Je mi líto, že se bojím.
Nedokážu pořádně spát. Klidně celou noc probdím a ráno se opakuje stejný rituál jako každý den. Dneska jsem vstávala už o půl sedmé. Bezdůvodně, prostě tak.
Nedokážu se soustředit. Mám strašné výkyvy nálad.
Dnes brzo ráno jsem se cítila tak prázdná. Bolelo mě v hrudníku. Už asi vím, jak to v těch knihách myslí vždycky.
Ale vždyť já nemám důvod. Žádný.
Musím se sebrat. Prostě potřebuju oddech. Od všech a všeho. Už ve čtvrtek začínají prázdniny, jedeme pryč. Snad to pomůže.
Kayo, je mi líto, že ti nejsem takovou oporou, jako jsi ty pro mě. Tvé články čtu, myslím na tebe. Ale mám v hlavě až moc velký zmatek. Nedokážu ti napsat nic smysluplného, nedokážu čistě myslet, občas se přistihnu, že jsem opravdu vypla. Jako tělo bez duše. Ale věř mi, že mi na tobě a tvém štěstí opravdu záleží! Nezvdávej to! Jsi tak strašně moc úžasná osoba, až se mi tomu nechce věřit, že mám takové štěstí, že jsem tě mohla poznat!
Slibuju ti, že se budu snažit být pro tebe brzo zase oporou. Slibuju.
Společně to zvládneme.
Lepší zítřky, pamatuješ?